Před chvilkou jsem při obědě zahlédl na ČT24 debatu o vyhodnocování výsledků voleb. Od moderátora padl dotaz na mluvčího ministerstva vnitra, proč vlastně u nás nelze volit elektronicky, když třeba v Estonsku to možné je. Ponechme teď stranou, že Estonsko po pádu Sovětského svazu postavilo novou státní správu na zelené louce, takže tam mnoho věcí jde dělat rychleji a lépe, argumenty z vnitra každopádně byly zarážející.
Nebudu a nechci se teď pouštět do nějaké hlubší analýzy celkového stavu, spíše bych chtěl poukázat na rétoriku, která poukazuje na pohled (nezájem) zdejších politiků na celou digitální agendu, a tedy i elektronické volby či třeba registr smluv na internetu.
Mluvčí ministerstva vnitra na výše zmiňovaný dotaz odpověděl stylem, že v Estonsku má přeci 90 procent obyvatel přístup k vysokorychlostnímu internetu a pokročilou digitální státní správu, díky čemuž je tedy možné volit online.
A proč tedy nemáme pokrytí my?
To je nepochybně pravda. Zde by se ale hodila protiotázka: co konkrétně tedy stát dělá pro to, aby i v Česku mohlo mít 90 procent lidí přístup k broadbandu a NGA sítím? Dlouhou dobu nic a vypadá to, že se jen tak rychle ani nic nezmění. Vláda si sice dala ICT a internet do programových priorit či národního programu reforem, evidentně je to ale jenom reakce na tlaky oborových sdružení.
V Estonsku má přeci 90 procent obyvatel přístup k broadbandu, volit online tam tedy lze. Co tedy dělá náš stát pro to, aby to u nás šlo také?
Veškeré proklamace toho, že by bylo dobré, aby všichni Češi měli do roku 2020 přístup alespoň k 30Mb přípojkám a polovina z nich pak ke 100Mb spojům, pramení z plánů Evropské unie. Naši představitelé to sice papouškují, jako o realitě s tím ale moc nepočítají.
Příkladem je strategický dokument Digitální Česko 2.0, kde se broadband řeší. Ministerstvo průmyslu a obchodu předložilo vládě zprávu o velice tristním plnění. Ve Strakově akademii to teď projednali, „vzali na vědomí“ a to je asi tak vše. Chtějí především další reporty o dalších stavech.
Pomoci by snad mohla nová směrnice Evropské unie. Ta mimo jiné počítá s tím, že se providerům a dalším budovatelům rychlého internetu usnadní výkopové práce a sdílení infrastruktury. S tím vláda pracuje také v programu reforem a na ministerstvu průmyslu a obchodu už se trochu snaží navázat spolupráci s dalšími ministerstvy.
Mluvčí ministerstva vnitra na ČT24 zmínil také další problém – kybernetickou bezpečnost. Dle jeho slov hrozí při elektronických volbách útoky hackerů. To nepochybně ano, k čemu se ale tedy otevřelo Národní centrum kybernetické bezpečnosti, na které premiér Bohuslav Sobotka poukazuje jako na důkaz, že jeho vláda bere digitální agendu vážně? K čemu nyní sněmovna projednává zákon o kybernetické bezpečnosti?
Odpovědi na stav českého státního ICT lze hledat v našem nedávném článku o tom, proč jsou zdejší IT projekty taková tragédie. Státní IT nemá dobrou pověst a politici se ho jako tématu bojí. Což se jen tak rychle nezmění, alespoň současný stav tomu nenapovídá.
Sto dnů ministra Mládka a nula dnů pro IT
