Vážený Že někde žiji, tedy spíše, že jsem Čech a narodil jsem se v ČSSR, ještě neznamená, že musím trpět syndromem české malosti. Někdy na to pomáhá už jen vytáhnout paty z baráku. Jestli jsem někomu někdy něco záviděl, tak to bylo zdraví, krásná manželka... určitě ne majetky a peníze, tedy něco, co mohu snadno získat, pokud tedy nejsem líná veš s půllitrem místo mozku.Zavádějící je samozřejmě už zobecňování samotné, ale já přece netvrdím, že každý Čech je nutně takový, nebo naopak, že se to jinde ve světě vůbec nevyskytuje. Mentalita ale je typicky česká, protože se na každém rohu lze přesvědčit, jak je v Češích zašroubována až do morku kostí a více či méně probublává na povrch v závislosti na situaci. Ostatně důkazů našeho švejkovství není zrovna málo. A nikoliv, třeba v té "Americe" se s tím v této podobě běžně nesetkáte, tam je mentalita úplně jiná, neříkám, že automaticky lepší, ale jiná a vyčnívají jiná specifika. Když to našroubuji na to notoricky známé a perfektně pravdivé rčení, tak když bude mít soused kozu, tak Američan bude chtít kozu taky a udělá vše proto, aby ji měl. Kdežto Čech si bude přát, aby sousedovi koza zdechla a měl stejně holou řiť jako on sám (= mohl jít zase nerušeně nadávat k pívu, jak je všechno na ho*no). A to je ten rozdíl, každý se svým způsobem nějak srovnává s druhými, je to v lidské povaze, ale lze si zvolit přístup pozitivní (něco se sebou udělám) nebo negativní (bezpracný, rezignovaný).