Jeste by to chtelo zaver "ale to ja mam svoji hrdost a nikomu bych saska nedelal". ;)Ale pritom je to naprosto genialni zpusob obzivy. Napriklad jsem dite, hraju si normalne s hrackama, nemam poneti o svete, penezich a nicem, no a az to za par let pochopim, uz jsem do konce zivota zajistenej milionar. Kdyz me to prestane bavit, tak to zabalim a v deseti pujdu do duchodu. To neni uplne spatna predstava, skoro me mrzi, ze to za mych mladych let nebylo. :DZajimavy na tom je, jak se clovek stane zrovna tim jednim z milionu, kterymu se podari takhle vyniknout. Protoze jinych rodicu, kteri meli uplne stejnej napad, ze ukazou svetu jak si jejich potomek hraje, musely byt spousty. A u tech dospelych to samy.
