Seriál našich krátkých rozhovorů pokračuje a tentokrát jsme se vydali mimo IT (i když lovíme na Twitteru). Jana Kačurová alias Apačka (28) je šéfredaktorka, autorka a editorka hudebního magazínu Full Moon, @apacka a zároveň osoba za pořadatelskými aktivitami k.y.e.o.
<papír × web>
Mám teorii, že na papíře můžou přežít buď hodnotné exkluzivní texty konkrétních, vyprofilovaných zajímavých autorů, což vyžaduje investici, dotaci nebo tradici, nebo laciný šmejd z vesmíru, který ráno koupíte a večer si s ním utřete zadek, jelikož na to je Kindlu škoda. Kde tahle úsečka začíná a končí je přitom relativní a subjektivní.
Tištěná média mimo jiné odrážejí, co jsou lidi ochotni investovat do vzdělání a do volného času. Argumenty a trendy stranou: na webu je všechno, zadara a hned. Na portále Business Insider se v létě objevil článek o budoucnosti tištěných médií, který končil větou ve smyslu „print není mrtvý, jen potřebuje zachránce“. Přesně. A zároveň někoho, kdo se nebojí vykácet další les a píše jako Jindřich Šídlo.
<Premier League>
Věřím v koncept chleba a her. Na fandění Arsenalu mě baví plynulost, s jakou přejdete od sledování sestřihu sto dvaceti fantastických gólů Dennise Bergkampa k zápasu, kde si nechají nakopat osm fíků od United a kouč pak na tiskové konferenci svou roztomilou frangličtinou zahlásí, že ho bolí hlava. Ale třeba loňský zápas s Barcelonou na Emirates, kde AFC vyhrál 2:1, je ze série zážitků neopakovatelných. Nejen proto, že se jen tak nezopakuje.
Jinak ale fotbalu nijak zvlášť nerozumím, baví mě na něm balancování na hraně zodpovědnosti a absolutní víry v talent. Dokážu si představit, že na trenérské lavičce bych se do týdne dočista zbláznila.
<online pirátství>
Je to podobné jako s printem: když je to dobré, tak si to koupím. Jinak ale kradu jako straka, protože množství vydaných alb, které bych měla, potřebuju nebo chci slyšet, moje finanční prostředky několik(set)krát přesahuje. V 90. letech jsem byla svědkem toho, jakou ohromnou službu udělal Lars Ulrich pirátům, když zažaloval Napster – v důsledku je bubeník Metalliky zodpovědný za zborcení celého hudebního průmyslu. (Cha. Na některé své teorie a básnické zkratky jsem obzvláště hrdá.)
Bubeník Metalliky je zodpovědný za zborcení celého hudebního průmyslu.
<pivo>
Pivo nepiju. Piju červené víno, bílé víno, portské, sangrii, irskou whisky, americkou whisky, bourbon, becherovku, borovičku, Praděd, zelenou, vodku, tequilu, jägera, rum, metaxu, myslivce, havanu, režnou, griotku a slivovici. Paradoxně, poslední dva roky nepiju skoro vůbec.
<rytmus (asi života)>
Mám zničený od prváku na vysoké, kdy jsem si našla práci na směny a začala jsem brát noční a tzv. dlouhé. Do půl roku jsem se naučila spát šest hodin jednou za tři dny. Dneska už na to fyzicky nemám, což je škoda, protože by se mi to hodilo mnohem víc. Nicméně práce, která mi zabírá cca 18/7, mě baví a uklidňuje, takže jsem na jiné metody zábavy a odpočinku dočasně rezignovala. Vím, že se mi to vymstí, ale to už budu stejně mrtvá.
<kafe>
Opravdické kafe nepiju, je na mě hořké. Piju spíš něco na způsob sladkého mlíka s příchutí kávy a mám slabost pro sójové latté z korporátních kavárenských sítí. A mám ráda zakouřené hospodské prostředí, navykla jsem si tam psát, pracovat a vůbec přemýšlet. Ale myslím i na domácnost: nejlepší loňská investice byl french press a ohřívač a šlehač mlíka. Odhaduju, že jeden regulérní kofeinový shot odpovídá asi pěti litrům mojí domácí „kávy“, takže infarktu se nebojím.
<tetování>
První kérku jsem si nechala udělat před necelými čtyřmi lety a pokud jde o velikost a barvy, nedržela jsem se nijak zkrátka. Od té doby čas od času, podle aktuálních zážitků, duševní vyrovnanosti a dlouhodobě ostrých smyslů, něco přidám. Každé tetování mě upomíná na určité období života, obvykle svázané s nějakou osobou nebo „stavem mysli“.
Taky mám tetování ze Stockholmu, Amsterdamu nebo Londýna – takhle kérka dostává, kromě smyslu, ještě vlastní příběh. Nejsem člověk, který by nostalgicky vzpomínal na minulost a včerejšek pro mě neexistuje, takže tetování je dobrý způsob, jak nezapomenout události, které mi změnily život.
<peníze>
Peníze jsou můj neoblíbenější prostředek, jak se dostat k něčemu, co mi dělá radost nebo co potřebuju. Jeden chlápek, shodou okolností ekonom, mi kdysi řekl, že ještě nepotkal nikoho, kdo by tak opovrhoval penězi. Je fakt, že nejsem zrovna šetřivý typ, ale hodnotu peněz si uvědomuju dobře. Kupuju si za ně třeba soběstačnost a nezávislost, což je příjemné. Druhá podstatná věc je, že mám velmi dobrý, řekla bych zdravý, vztah k práci, která, když jí je hodně a je dobře odvedená, generuje peníze. Peníze jsou fajn benefit.
<styl (asi psaní)>
„Ve vzduchu vířily páchnoucí cáry látek a těl – atmosféra byla promořená prachem z hostií a slabší démoni v tom uhelnatěli jako papír.“ Poslední knížka, kterou jsem si koupila, byl nový Jiří Kulhánek, Vyhlídka na věčnost. Jeho rukopis teče z každé stránky jako mozky z tisíců postav, které v průběhu jeho spisovatelské pouti zmasakroval glockem devětatřicítkou. A to se mi na něm líbí.
<sny>
V Bristolu je graffiti: „If there were dreams to sell, which one would you buy? – Oh, I couldn’t afford mine.“ Tolik k touhám a přáním, a pokud jde o ty opravdové sny, které se zdají, když člověk spí, nejlíp je zpracovává Neil Gaiman v komiksové sérii Sandman. Jestli existuje něco, u čeho se staromilsky hitchcockovsky bojím, jsou to jeho knížky. A na vlastní sny mám lapač.
