Astronaut Parazynski: Poletíme rovnou na Mars

Astronaut a lékař Scott Parazynski využívá zkušenosti ze sedmi vesmírných letů s raketoplány, sedmačtyřiceti hodin strávených při výstupu do volného prostoru a zdolání Mount Everestu k postupnému vylepšování technologií, které člověku usnadňují pobyt v extrémních podmínkách.

Čím se jakožto „astronaut v důchodu“ nyní zabýváte?

Krom toho, že jsem lékař, se rád považuji za vynálezce. Obecně lze říci, že mě velice zajímají jakékoliv inovace, a to z hlediska jejich vymýšlení a uvádění do praxe. Díky tomu, že jsem několikrát navštívil pro člověka natolik extrémní prostředí, jakým je samotný vesmír anebo nejvyšší vrchol světa, tak mi tato skutečnost dala neuvěřitelné množství nápadů, jak a co pro dané podmínky vylepšit. Mnoho vynálezů, které byly původně určeny pro usnadnění práce a existence v extrémním prostředí, pak bývá přeneseno do běžného provozu.

Co jste například vynalezl?

Několik lékařských přístrojů, upravil jsem také pár zařízení, která mi pomohla vylézt na Mount Everest bezpečněji. Tyto přístroje mám patentované a aktuálně pracuji na tom, abych je dostal na trh. Obecně by se dalo říci, že právě vidina nějakého zlepšení, nové technologie, je důvodem, proč bychom měli investovat do vesmírného programu nebo podmořského výzkumu.

Co pro vás bylo více namáhavé: vylézt na Everest, nebo vyletět do vesmíru?

Dostat se do okruhu astronautů je velice, velice těžké. To se ale bavíme o komplikovanosti a náročnosti celého procesu se tam dostat. Z hlediska fyzické zátěže to byl jednoznačně výstup na Everest. Ten si vyžádal i mnoho psychických sil, které se v jednom okamžiku staly hlavním pohonem celého výstupu, který mě opravdu otestoval až na hranici možností.

Rovnou na Mars. Scott Parazynski.

Pokud byste dostal příležitost, začal byste opět létat do vesmíru?

Okamžitě. Lety do vesmíru jsou největším dobrodružstvím, které lidstvo může podnikat, a být toho po celých šestnáct let součástí bylo neuvěřitelné štěstí. Rád bych si to zopakoval.

Lákal by vás i například let na Mars?

Mám nádhernou ženu a dvě malé děti. Za této konstelace bych je rozhodně nechtěl opustit. Kdyby však děti již byly z domu a moje žena mohla letět také, tak bych neváhal.

Měla by NASA vyvinout druhou generaci raketoplánů, s nimiž jste musel kvůli vaší větší výšce létat, nebo se soustředit na vývoj znovu použitelných kapslí, jako je například nedávno otestovaný Orion?

Momentálně je v hledáčku NASA průzkum v hlubších částech vesmíru – Měsíc, Mars, jednoho dne možná i Europa, a na tyto mise se mnohem lépe hodí kapsle. Mají lepší design, lepší vlastnosti pro rychlejší daleký let. Aktuálně je však ve vývoji společnosti Sierra Nevada také jeden prostředek pod názvem Dream Chaser, který lze považovat za jakousi druhou generaci raketoplánů, ale to je komerční řešení.

Co je pro lidské tělo největším nebezpečím v případě dlouhodobého pobytu ve vesmíru?

V případě letu na Mars představuje největší riziko radiace. Mimo magnetické pole Země jsou astronauti vystaveni významným dávkám záření, což zvyšuje riziko vzniku rakovinného bujení. Proto se v kontextu s cestováním na Mars mluví často o změně strategie. Musí se buď vyvinout něco jako radiační štíty, nebo jednoduše létat rychleji a vystavovat těla radiaci po kratší dobu. Právě ve zrychlení jsme již docela pokročili, probíhá testování plazmového iontového motoru s velmi slibnými výsledky.

Na čem přesně momentálně pracujete?

Působím na Arizonské státní univerzitě, kde bych rád založil institut zaměřený na maximalizaci a zvýšení lidského potenciálu v extrémních podmínkách. Cílem institutu by ale bylo také hodnocení potenciálu vybraných jedinců a postupné posouvání hraničních možností jejich fyzického i psychického výkonu, ať už formou tréninku nebo formou vylepšování použitých technologií.

Podíváme-li se na dlouhodobější horizont lidských výprav do kosmu, je možné, že se lidstvo jednou opravdu podle predikcí některých tvůrců sci-fi vyvine? Třeba z aktuálního homo sapiens sapiens na teoretizovaný druh homo sapiens astronautica?

Jako lékař mohu prohlásit, že lidé obecně jsou velmi přizpůsobitelný druh, a to nejen v krátkodobém horizontu, ale také v tom vámi zmiňovaném dlouhodobém, na genetické úrovni. Už nyní jsou samozřejmě známy studie, které se věnovaly genetickému kódu šerpů v Himálaji a jejich schopnosti v takových nadmořských výškách přežívat.

Teď si představte, že člověka a jeho generace dlouhodobě vystavíte mikrogravitaci – to nám určitě dá do vínku nějaké ty genetické mutace. Ať už související s orientací v prostoru či samotnou prací a životem v mikrogravitaci anebo třeba zvýšenou toleranci nebezpečného vesmírného záření.

Takže musíme chápat změny, které pozorujeme na tělech astronautů při dlouhodobém pobytu ve vesmíru, v jakémsi dvojitém měřítku? Že krátkodobě je vesmír změnil v negativním směru, ale dlouhodobě, že je možná mění evolučně pozitivně?

Jednoznačně. Lidské tělo se velmi svižně přizpůsobuje životu ve vesmíru. Vznášíte se, a je to tak zvláštně přirozené, až se nad tím člověk musí zamyslet. Výzvou je pak samozřejmě návrat zpět na Zemi po delší době pobytu ve vesmíru, stačí už třeba týden, a astronautovy svaly a kosti jsou slabší, jeho cit pro rovnováhu je velmi ovlivněn. Po pravdě vždy bude mnohem namáhavější a komplikovanější se přizpůsobit návratu na planetu než pobytu ve vesmíru.

Podíváte-li se na dlouhodobé lety vesmírem, co bude náročnější: zátěž na tělo v podobě radiace a atrofie svalů a kostí, nebo zátěž na psychiku v podobě uzavřeného okruhu lidí, s nimiž bude moci astronaut komunikovat?

Zásadní bude výběr vhodné posádky. Budeme potřebovat lidi, kteří jsou velmi, široce trénovaní. Každý bude muset zvládat několik oborů expertizy – budeme potřebovat vědce, lékaře, IT specialisty, piloty a inženýry a hlavně specialisty, kteří dokážou opravovat věci, improvizovat. Dlouhodobá izolace představuje druhou největší překážku a vyžádá si ještě výzkum v reálném prostředí, vyslat potenciální posádku někam na pár měsíců, pozorovat, jak si vedou, možná čas od času někoho vyměnit a hledat optimální mix osobností.

Osídlí lidstvo jednoho dne Měsíc, anebo přeskočí rovnou na vzdálenější Mars?

Již nyní v Arktidě probíhají testy nejrůznějších technologií, které bude možné pro kolonizaci jiných planet, doufejme, použít. V okamžiku, kdy bude jednoznačně jasné, že jsou praktické pro udržení života na jiném světě než Zemi, tak se toho dočkáme. Otázkou tedy není, zda něco osídlíme, ale spíše kdy k tomu dojde.

A kdy tedy?

Zatím to vypadá, že v příštích dvaceti až třiceti letech „přeskočíme“ Měsíc a poletíme rovnou na Mars. Tedy alespoň v to doufám.

Oprava aktivního solárního panelu, kterou jste provedl ve značné vzdálenosti od lodi, je označována jako nejnáročnější výstup v historii. Co se vám honilo hlavou?

Byla to směsice neuvěřitelně intenzivních pocitů, mezi nimiž, alespoň v mém případě, zpravidla převládala obava o úspěšné dokončení mise, a to obzvláště při té opravě solárního panelu. Letová kontrola přišla s vynikajícím způsobem opravy, já jsem byl jen ten, kdo ji nakonec realizoval. Věděl jsem, že musím být velmi opatrný, ale neměl jsem jistotu, že na konci bude kladný výsledek.

Čeho byste rád v příštích pár letech dosáhl?

Rád bych viděl úspěch společností jako Virgin Galactic či SpaceX a mohl říct, že jsem k jejich úspěchu přispěl svou „troškou do mlýna“, čímž samozřejmě odkazuji na své přístroje a inovativní řešení. Zároveň věřím, že NASA opravdu pořádně rozhýbe myšlenku cesty lidstva na Mars. Na osobní úrovni pak doufám, že mé vynálezy, zlepšováky a zkušenosti pomohou co nejvíce lidem i zde na Zemi.

Evropská vesmírná agentura v Praze otevře inovační centrum