Joseph Carl Robnett Licklider: Viděl internet dřív než ostatní

Když počátkem šedesátých let psycholog Joseph Carl Robnett Licklider nazýval ve svých článcích vizi propojení počítačů Intergalaktickou počítačovou sítí, nepůsobilo to moc seriózně. Jevilo se to spíš jako rekvizita pro nějaké šesťákové romány. Přitom, paradoxně, právě v těch letech se začaly skládat první střípky objevů a inovací, které později vedly až k vybudování internetu. Je třeba zdůraznit, že sám Licklider nebyl vynálezce, ale inspirátor. Ovšem přesně to doba potřebovala. Vynálezců ochotných uskutečňovat Lickliderovy vize, těch bylo plno.

Od vnímání zvuků k počítačům

„Lick“, jak se mu později říkalo mezi přáteli a obdivovateli, se narodil v roce 1915 v St. Louis jako jediné dítě Josepha Parrona Licklidera. Jeho otec byl původně chudým chlapcem z farmy, který se postupně vypracoval na obchodníka a posléze, i vzhledem ke značné zbožnosti, k vedení místního baptistického sboru. „Lick“ sám ovšem zbožnost svého otce nepodědil.

Byl hýčkaným jedináčkem s nadáním pro techniku. Svůj pokoj přeměnil v „továrnu“ na modely letadel, přičemž maminku zapřáhl, takže stála poblíž a podávala mu nástroje. Jeho kamarády byly především děti farmářů z blízkého okolí, ovšem Lick měl mnohem vyšší ambice, než jen zůstat v tom zapadákově.

Nespokojil se tedy se střední školou, ale pokračoval na Washingtonově univerzitě, kde získal bakalářský titul z fyziky, matematiky a psychologie, přičemž ve studiu psychologie pokračoval i nadále a doktorát získal z psychoakustiky, což je poněkud méně známý obor zabývající se otázkou, jak vnímáme zvuky.

Psychoakustice se následně několik let věnoval, než v roce 1950 začal přednášet na MIT, kde se začal intenzivně zajímat o informatiku a tehdejší počítače. Největší vliv na něj měl Norbert Wiener, zakladatel kybernetiky. Wiener stejně jako Licklider viděl počítače ne jako mohutné mozky, které jednou nahradí člověka, ale jako stroje, které mu budou stát po boku a budou mu pomáhat. Licklider se stal zásadním zastáncem této vize a své argumenty později zformuloval ve článku „Man-Computer Symbiosis“.

Sdílení strojového času - tak se na počítače musí!

Licklider byl osobně nesmírně přívětivým člověkem, který se snažil druhé vést a motivovat. Miloval humor a občas při přednáškách vpašoval mezi snímky na projektoru obrázek nějaké lepé dívky. Při práci se dopoval Coca Colou a sladkostmi a své postgraduální studenty zval domů na večeře, kde s nimi probíral problémy v jejich práci. Pokud při nějaké přednášce přistihl přednášejícího při chybě, položil mu záludnou otázku, na první pohled zcela nevinou, ovšem ve své  hloubce skrývající odhalení omylu.

Rád vytvářel týmy talentovaných lidí za účelem řešení různých náročných problémů. Tím vlastně předjímal dnešní sociální sítě – ačkoliv je otázka, zda by se mu zamlouvala současnost, spočívající v seskupování lidí netalentovaných za účelem řešení problémů triviálních či vůbec žádných.

Miloval umění a dokázal strávit hodiny v muzeích. Studoval každý tah štětce na slavných malbách a filozoficky spekuloval, odkud se bere inspirace a nadání. Snažil se své studenty vést ke kreativitě a i když ve svých článcích položil základy nejen internetu, ale i mnoha dalším technologiím, vůbec mu nevadil fakt, že tyto nápady zrealizovali jiní. Možná, kdyby si je nechal patentovat, stal by se milionářem. On ale nebyl takto vypočítavý.

Na MIT se Licklider seznámil s mnoha zásadními počítačovými odborníky a kromě toho i s tehdy zcela přelomovou ideou – sdílením strojového času. Až do té doby totiž počítače pracovaly v dávkovém režimu – nakrmili jste je daty a programem a po nějakém čase počítač vyplivl... no dobře, tak zobrazil... vlastně tehdy jenom vytiskl výsledek.

„Bylo to jako výměna dopisů,“ popsal to později Bob Taylor, jeden z těch, kdo Lickliderovy vize přivedl k životu. „Sdílení strojového času, to bylo jako byste s počítačem hovořili.“ Šlo opravdu o zásadní přelom, který umožnil pomocí mnoha terminálů, připojených k počítačům, přístup k této technologii tisícům, které by jinak tuto možnost neměly.

Navrhl vizi internetu a vyhledávačů

Na MIT se Licklider podílel na založení Lincolnovy laboratoře, kde vytvořil tým z psychologů a inženýrů, kteří ze zabývali interakcí mezi člověkem a počítačem a možnostmi, jak vytvořit co nejintuitivnější uživatelské rozhraní. Tyto zkušenosti byly následně zúročeny při práci na obrovitém projektu – SAGE.

Američané se zde poprvé poprali se síťovým propojením několika počítačů a stovkami terminálů, jejichž operátoři řídili systém protivzdušné obrany. SAGE byl projekt formátu vývoje atomové bomby, přišel dokonce na ještě více peněz, ale právě zde se objevilo několik klíčových přelomových nápadů – síťování počítačů a dalších periférií (radarů), zobrazení informací ve grafické formě na terminálech v reálném čase, používání světelného pera operátory a zpracování jejich příkazů opět v reálném čase.

   
Terminál systému SAGE a budova, ve které byl celý revoluční systém protivzdušné obrany instalován. Obsahoval zasíťované počítače, připojené periferie, grafický výstup na terminálu a zpracovával příkazy v reálném čase (zdroj: Wikimedia CC BY-SA Joi Ito + volné dílo)

Právě SAGE přivedlo Licklidera na myšlenku, že by bylo možné síťově propojit počítače nejen protivzdušné obrany, ale v principu jakékoliv, přičemž by uživatelé mohli mít přístup k obrovským knihovnám informací a nemuselo by je zajímat, kde přesně na jakém počítači se nalézají. Jinými slovy – Licklider předjímal zásadní vlastnost dnešního internetu. Tento základní nápad zformuloval v roce 1960 v onom už zmíněném článku „Man-Computer Symbiosis“.

Ještě předtím, v roce 1957, se Licklider stal viceprezidentem ve firme BBN, kde vedl tým zabývající se myšlenkou, jak by bylo možné transformovat knihovny a řídit je s pomocí počítačů – i o tomto tématu napsal později zásadní práci.

Mimo jiné v ní předjímal nutnost vytvoření vyhledávačů, aby se nebohý uživatel v té záplavě informací nějak neztratil. Jeho odhad, že něco takového se nezrodí dříve, než v roce 1994, byl velice přesný, neboť právě v této době se první vyhledávače na internetu skutečně objevily.