Pokud alespoň trochu sledujete problematiku kryptoměn, tak vám neuniklo, že jsou si některé kryptoměny na první pohled velmi podobné. Proč například existuje Bitcoin a Bitcoin Cash, Ethereum a Ethereum Classic? Nebo čerstvě také Monero a dalších několik kryptoměn s tímto slovem v názvu?
Dnes si to vysvětlíme. Všechny zmíněné příklady (a nejen ty) jsou totiž výsledkem tzv. forků, tedy rozdělení dané kryptoměny. Fork ovšem nemusí nutně znamenat vznik nové kryptoměny, ale hlavně se používá jako nástroj k aktualizaci kryptoměnové sítě.
Historie a druhy forků
Nováček si může po divoké situaci v posledních letech myslet, že forky jsou nějakou novinkou, ale ve skutečnosti jsou součástí kryptoměn a zejména bitcoinu už od jejich počátku. Sloužily totiž a dodnes slouží k prosazení změn v bitcoinové síti. Fork si může vymyslet prakticky kdokoliv, jelikož zdrojové kódy jsou u bitcoinu, ale i většiny jiných kryptoměn volně dostupné na internetu.
K návrhům změn se u bitcoinu využívá tzv. BIP (Bitcoin Improvement Proposal), který má vždy své číslo (např. BIP 141) a definuje, kdy a k jakým změnám v síti dojde. BIP může přinášet změny týkajícího se jak přímo bitcoinového protokolu, tak i změn mimo něj.
Pokud se stane, že nějaký BIP s návrhem úpravy bitcoinového protokolu bude přijat, dochází pak k forku sítě. Záleží však o jakou jeho variantu půjde. V některých případech stačí změnu provést tzv. měkkým forkem (Soft fork), v horším případě pak tvrdým rozdělením (Hard fork). Existují ale i další verze.
Soft Fork: když to jde hladce
V případě soft forku nedochází k nekompromisnímu rozdělení sítě, ale v síti se kromě uzlů podporující staré pravidla objeví i uzly uznávající pravidla nové. Výhodou však je, že aktualizovaný uzel je nadále kompatibilní i s pravidly starými. Poté už záleží na tom, kdo v předem stanovené době získá převahu v hashrate sítě.
Při Soft forku po určitou dobu fungují staré i aktualizované uzly a bojují o přízeň těžařů, kteří určí, která verze se stane tou správnou. (obr: bitcoin.org)
Pokud se většina těžařů rozhodne přejít na novou verzi, stanou se jimi vytěžené bloky těmi pravými a těžaři starých bloků budou postupem času nuceni přejít na verzi novou. Pokud však většinovou podporu nezískají, zůstane vše při starém. Jasným příkladem soft forku byla například aktivace SegWitu (Segregated Witness) v loni v srpnu.
Hard Fork: není cesty zpět
Daleko přísnějším řešením je však Hard Fork. Ten sice umožňuje okamžitou změnu pravidel sítě, ovšem ve chvíli jeho aktivace už je změna nevratná. Síť se v tu chvíli rozdělí na dvě (či více) vzájemně nekompatibilních sítí mezi kterými narozdíl od soft forku nelze provádět transakce. Obě verze však sdílí společnou historii blockchainu až po blok rozdělení.
Při hard forku dochází k trvalému rozštěpení na dvě větve. Jedná se o radikální, ale účinou metodu zavedení nových pravidel sítě. (obr: bitcoin.org)
Fork pro vznik nové kryptoměny
Zatímco předchozí varianty se používají pro změnu pravidel u dané kryptoměny, začaly Hard forky zneužívat k vytváření úplně nových kryptoměn. Ty sice mohou pro těžaře znamenat rozhodující dilema, kterou kryptoměnu mají dále těžit. Pro uživatele respektive investory je to však výhodné. Tím, že nově vytvořené kryptoměny mají po blok, při kterém k rozdělení došlo stejnou historii získá investor nárok na stejný počet jednotek v obou kryptoměnách. Stačí se jen do klientů každé kryptoměny přihlásit originální privátním klíčem nebo pomocí seedu.
Ethereum a Ethereum Classic jsou první případy velmi medializovaného hard forku.
Jedním z prvních takových velkých forků bylo rozštěpení Etherea v roce 2016, kterým vzniklo Ethereum a Ethereum Classic. K němu došlo kvůli krádeži velkého množství peněz kvůli chybě ve zdrojovém kódu. Dalším velkým rozdělením byl 1. srpna 2017 vznik kryptoměny bitcoin cash, která se odštěpila od bitcoinu z důvodu nesouhlasu s aktivací Segregated Witness.
Ačkoliv nemá nově vzniklá kryptoměna svou budoucnost nijak jistou, v případě bitcoin cash sázka na novou kryptoměnu vyšla a její hodnota v historickém maximu dosáhla až na polovinu hodnoty bitcoinu a i dnes se drží mezi kryptoměnami s největší kapitalizací na trhu. Za jejím úspěchem však stál hlavně její tvůrce, společnost Bitmain, která ji z její pozice největšího výrobce těžařských zařízení dokázala prosadit.
BitcoinCash a BitcoinGold se z hard forků bitcoinu nejvíce prosadili, ovšem vznikly i další.
Z bitcoin cash se však stal precedens pro další pokusy a už za pár měsíců byl internet zaplněný četnými pokusy o forky spousty kryptoměn, ať šlo o Bitcoin Gold, Litecoin Cash nebo další. Velmi aktuální je také případ kryptoměny Monero z počátku dubna, kdy se tato kryptoměna rozhodla změnit těžící algoritmus, aby dále odolávala nátlaku ASIC minerů. Nakonec to vyústilo v rozdělení v rovnou pět různých verzí.
A důvod, proč takové nové kryptoměny vznikají? Jednoduše peníze. Tvůrci těchto kryptoměn totiž počítají s tím, že majitelé původních kryptoměn od kterých se jejich výtvor odštěpí budou chtít lehce nabité mince zpeněžit. S novou kryptoměnou se pak začne obchodovat a vytváří se jejich tržní cena. Pokud si navíc tvůrce takového forku nějaké mince předtěží nebo nějakým způsobem „uleje” znamená to pro něj rychlou možnost zisku.
Nezamýšlené forky
Okrajovou skupinou forků jsou i forky nezamýšlené, které vznikají díky latencím v kryptoměnové síti. Jak jistě víte, každý nově vytěžený blok musí být schválen všemi uzly a následně zapsán do blockchainu. Představte si ovšem teoretickou situaci, kdy dva (ale klidně i více) těžaři vytěží nový blok chvíli po sobě. Kvůli tomu, že je síť decentralizovaná a její uzly se nachází po celém světě, tak nějakou odbu trvá, než se všichni o vytěžení nového bloku dozvědí.
Pokud jsou kvůli latenci v síti vytvořeny dva bloky, které jako svého předchůdce mají blok s číslem 1 jako na obrázku, tak o tom, který z nich bude dále platný rozhodne příští vytěžený blok. (obr.: bitcoin.org)
Může se tedy stát, že se k některým uzlům dostane jako první kterýkoliv z těchto bloků. Síť se v tu chvíli v podstatě rozdělí do několika různých větví, přičemž se neví, která je ta správná. Naštěstí se situace vyřeší s následující vytěženým blokem. Ten totiž musí jako všechny bloky v blockchainu odkazovat na svého předchůdce. Podle toho, který z bloků se v tom nově vytěženém objeví se určí, která ze vzniklých větví je ta jediná správná. Ty ostatní následně přestanou platit.
Neplatné bloky nesou zavedený název Stale blocks (vyčpělé bloky), o kterém pojednává i oficiální web bitcoin.org. Mimo jiné jsou vyčpělé bloky přesně tím důvodem, proč je někdy u transakcí vyžadován větší počet konfirmací. Pokud by například burzy připisovaly nový zůstatek na účet už prvním potvrzení transakce, mohlo by se stát, že by zaslané peníze nakonec nemusely být v síti platné.
Zdroje: Cointelegraph, Tech-recipes, Investopedia
