Robert Noyce: Jak s Gordonem Moorem založili Intel

Robert Noyce byl nesmírně nadaný inženýr a jeho práce se významně podepsala na rozvoji počítačů. Mnoho dokázal už za svého působení u William Shockleyho a ve Fairchild Semiconductors, o čemž byl minulý článek. Jeho stěžejní dílo jménem Intel ale mělo teprve přijít... 

V šedesátých letech se integrované obvody staly zásadní elektronickou součástkou. Pravda, zprvu si je mohla vzhledem k ceně dovolit pouze armáda a NASA. Fairchild získal velkou zakázku na dodání integrovaných obvodů pro navigační počítač pro měsíční kosmickou loď Apollo.

Celkem bylo postaveno sedmdesát pět těchto počítačů, přičemž každý sestával z pěti tisícovek naprosto identických obvodů. Takováto masová výroba pochopitelně měla zásadní vliv na cenu. Zatímco prototypový obvod pro Apollo stál tisícovku, v sériové výrobě byla cena pouhých dvacet dolarů za kus.

Moorův zákon a jeho uplatnění v praxi

S tím jak stoupal počet tranzistorů na čipu, tak stoupal jejich výkon a klesala cena. V roce 1964 si této zákonitosti všiml Gordon Moore a formuloval svůj známý Mooreův zákon, který předpovídá zdvojnásobení počtu tranzistorů na čipu každé dva roky. Je ovšem třeba říci, že v diskusích s Moorem si této závislosti jako první všiml už Noyce, nicméně Moore ji jako první propagoval. Díky ní se pustil do předpovědi domácích počítačů, osobních komunikátorů a dalších ve své době zcela fantastických zařízení, které měly v blízké budoucnosti být každému dostupné.

V roce 1965 udělal Noyce jeden ze základních manažerských kroků, založených právě na Moorově zákonu. Fairchild v této době začínal ztrácet dech, na paty mu šlapala Motorola a další výrobci. Podíl na trhu se tenčil. A znenadání přišel Noyce na jedné z konferencí s nepochopitelným, šíleným oznámením. Fairchild Semiconductors sníží cenu základní řady svých integrovaných obvodů na jeden dolar za kus! To byl nejen zlomek tehdejší běžné ceny – bylo to dokonce méně, než byla cena výrobní.

Jenže Noyce moc dobře věděl, jak výrobní cena neustále klesá. Věděl, že za pouhý rok bude i na této minimální ceně vydělávat. A hlavně – pochopil, že toto je ta nejlepší cesta k opětovnému navýšení podílu na trhu. A to se také stalo. Jen o rok později si jediný ovšem nejvýznamnější zákazník objednal u firmy dodávku 20 milionů obvodů. Hodnota firemních akcií se za deset měsíců zvýšila o neskutečných 447 procent. Vypadalo to na světlou budoucnost.

 
Robert Noyce 

Jak vznikl zárodek Intelu

Ale skutečnost byla mnohem méně veselá a pod nablyštěným povrchem se skrývalo červotočem prožrané jádro. Několik neřešených problémů komplikovalo firmě život.

Jednak se objevila technologie – MOS – která byla lepší, než původní planární proces. Fairchild, místo aby ji ihned implementoval, tak nad ní mávl rukou. Stálo by to hodně peněz a kromě toho, ve firmě měli pocit, že oni všemu rozumí lépe a vlastně ten MOS o tolik lepší není. Paradoxní přitom bylo, že autor této technologie Federico Faggin nepracoval pro konkurenci, ale přímo ve Fairchildu.

Dále vzhledem k naprosté zahlcenosti zakázkami se firma soustředila pouze na jejich plnění a nikoliv na rozvíjení základních technologií. To ostatně souviselo s oním MOS procesem. Prostě, Fairchild měl co dělat, aby uspokojil všechny zákazníky, vývojáři měli plné ruce práce s vývojem zákaznických čipů na míru a na rozvoj vlastní firmy a vlastních standardních integrovaných obvodů už nezbývaly síly.

Kromě toho se začal stále více projevovat odliv mozků. Fairchildren odcházeli, zakládali další a další konkurenční firmy a odnášeli si vzácné know how. Čtyři z osmi zakladatelů firmu opustili už roku 1961. Konkurenční firmy se o talentované inženýry přetahovaly, nabízely jim fantastické platy a akcie, což byl nový trend, s kterým Fairchild Semiconductors přišla příliš pozdě.

Nehledě na další fakt – mateřská firma Fairchild Camera najednou zjistila, že ta její dcerka, to je vlastně velmi výnosný oslíček otřes se. A po těch několika klidných letech najednou začaly odkudsi shora padat rozkazy a příkazy, co ano a co zase ne, zkrátka se vytratila ta volnost, svoboda, možnost rozvíjet se bez tlaku od majitele.

 
Prvotní nápad k založení Intelu měl Gordon Moore (vlevo), bez Roberta Noyceho to však bylo nemyslitelné (zdroj: Intel)

A jako plivnutí do tváře se stalo něco nepochopitelného. Fairchild Camera hledala nového generálního ředitele. Všichni v branži očekávali, že bude toto místo nabídnuto Robertu Noyceovi. Poté, co dokázal z nuly vytvořit tak úspěšnou firmu, by se to slušelo. Noyce sám toto místo sice nehodlal přijmout, ale se slušností počítal. Nicméně, nestalo se. Prý ještě není dostatečně zkušený.

A tak se na jaře roku 1968 zeptal Moorea: „Co takhle založit novou firmu?“

„Ále ne, mě se tady líbí!“ nesouhlasil zprvu Moore. Ale později, když se Noyce rozhodl definitivně k odchodu, tak se přidal. Zamířili za starým známým Arturem Rockem, který se mezitím vyšvihl mezi investiční elitu. Za peníze Rockfelerů rozjížděl nové firmy a měl spoustu kontaktů. Když mu řekli o svém plánu, souhlasně přikývl: „Už bylo načase“.

Nová firma, nové čipy, nadšení investoři

Když se Andy Grove dozvěděl, že jeho velký idol a šéf Moore odchází založit novou firmu, ihned u toho chtěl být. 

 
Robert Noyce (stojící) a Gordon Moore. Klíčová dvojka, která stála u zrodu Intelu
(zdroj: Intel)

Andy Grove patřil k těm nemnoha lidem, kteří Noycea neměli příliš v lásce. Neměl rád jeho manažerský nerozhodný styl, který nevedl k jednoznačným rozhodnutím. Měl pocit, že je Noyce přeceňován. Kromě toho v sobě skrýval i jistý pocit žárlivosti. Sice jej každý počítal k zakladatelům nové firmy, ale ve skutečnosti to tak nebylo.

Firmu vlastnili Noyce a Moore, Andy Grove byl pouhý zaměstnanec. A i když se navzdory dlouhodobým třenicím s Noycem nakonec vyšvihl až na samotný vrchol, nikdy na ty trpké začátky nezapomněl. Dokonce i léta po Noycově smrti si občas neodpustil nějaké to popíchnutí.

Ty začátky byly pro Grovea nesmírně stresující. Měl dvě malé děti a vsadil svou budoucnost na novou firmičku, vedenou dvěma skvělými vědci, ovšem manažersky tápajícími. Ani na jménu se zprvu nemohli shodnout. 18. července 1968 byla bez velkých fanfár založena NM Electronics a až teprve později napadlo zakladatele to dokonalé jméno – Intel, zkratka z Intelligent Electronics. Nebylo zcela jasné, do jakého vývoje se vlastně pustit. Ano, chtěli zkusit štěstí v oblasti pamětí pro počítače – ale jakou technologií je vyrábět?

Kromě toho – i jiní hodlali dělat to samé. Aby dokázali nabídnout paměťové čipy levnější a výkonnější, než konkurence, to vyžadovalo řadu inovací. Bylo také třeba sehnat další investory, což zajistil Rock. Noyce pro tyto potřeby vypracoval podnikatelský plán, ovšem natolik šikovně, že potenciální konkurenci nesdělil, co a jak vlastně hodlá vyrábět. Ale investorům stačilo slovo slavného Noyceho, že firma bude vyvíjet nové čipy, a nikdo se neptal jaké.

Peníze se jen hrnuly. Nažhavení investoři dokonce volali i zakladatelům domů a pokoušeli se doprošovat o nějaký ten podíl na firmě. Nelze se jim divit. Pokud byste tehdy do Intelu investovali 100 000 dolarů, což byl minimální vklad, dnes by měl hodnotu přes tři miliardy. To není špatné zhodnocení, že?

 
Andrew Grove na snímku z roku 1997 (CC BY-SA 2.0)

I v Intelu si Noyce uchoval svou pověstnou skromnost. Na parkovišti firmy neměl žádné vyhrazené místo a jeho kancelář byla naprosto stejná, jako kanceláře jeho podřízených. Neměl žádnou vlastní sekretářku a nijak se nevyvyšoval, neakceptoval žádná osobní privilegia.

S perfekcionistickým Moorem se skvěle doplňovali – zatímco on se jako vizionář díval do dáli, Moore řešil konkrétní technické problémy. Jedním z „triků“ Noyceho manažerského stylu bylo nechat řešit problémy i ty níže postavené. Zkrátka, když zašli za svým šéfem a chtěli po něm rozhodnutí, Noyce se je pokoušel vést k vlastní inovaci, k vlastnímu řešením.