Apple zná každý. A téměř každý zná i Steva Jobse, zakladatele Applu. Jobs byl sice ikonickou osobou ztotožněnou s Applem, ale firmu nezaložil sám. Když pomineme třetího do party Ronalda Waynea, který se pro nedůvěru v budoucnost firmy raději rychle vypařil, tak tím druhým a zásadním byl Steve Wozniak.
Dnes slaví Steve Wozniak 70. narozeniny. K této příležitosti vydáváme aktualizovanou verzi tohoto článku, který na Živě.cz vyšel před čtyřmi roky.
Narodil se v roce 1950 v kalifornském San Jose, tedy na jednom z konců křemíkového údolí, které mělo pro jeho osud sehrát zásadní roli. Jedním z jeho dědečků byl imigrant z Polska, což vysvětluje jeho „neanglické“ příjmení. On sám si dával říkat „Woz“.
Steve Wozniak
Spoluzakladatel Applu, počítačový inženýr, architekt a programátor.
- narození: 11. srpna 1950
- původ: San Jose, USA
Zájem o elektroniku a to, co dnes nazýváme hacking, provázel tohoto zkoumavého kluka od raných let. Nezůstalo přitom jen u počítačů, které ostatně v jeho mládí ani neexistovaly. Počátkem sedmdesátých let například vymyslel chytrou „blue box“, což byla malá krabička, která dokázala vyslat na telefonní linku speciální signál matoucí ústřednu – váš hovor byl jakoby ukončen, ale ve skutečnosti pokračoval dále. Zadarmo. Moc populární věcička.
Bylo to samozřejmě na hraně, respektive za hranou zákona, co si budeme povídat, ale hackerství zkrátka znamená i určitá rizika. Wozniak ostatně narazil už první rok na univerzitě – z University of Colorado Boulder jej vyloučili, neboť se mu podařilo prolomit do místního počítačového systému a začal z něj rozesílat vtipné zprávy na všechny strany.
Wozi, s Jobsem by sis mohl rozumět
Postupně přešel do Berkeley, kde započal se studiem v roce 1971, ale protože získal práci u Hewlett-Packard, tak studium přerušil. Nejprve na rok či dva, ovšem léta plynula, takže inženýrský titul dokončil až v roce 1986, kdy už byl slavný a „za vodou“.
Steve Jobs a Steve Wozniak. Zde už nad produkty své firmy Apple (zdroj: Flickr, Detrolty2k, CC BY 4.0)
Bylo to v roce 1971, kdy ho přítel Bill Fernandez vyzval, ať se seznámí s jeho spolužákem, jakýmsi Stevem Jobsem. Tento o pět let mladší kluk se prý také zajímá o elektroniku. Takto první setkání líčil Woz později.
Z nějakého důvodu se stali přáteli. Protiklady se zjevně opravdu přitahují, neboť jen těžko hledat rozdílnější osobnosti, než byli Jobs a Wozniak. Jeden extrovert, který měl o všem spoustu řečí a pomalu rostl v prezidenta zeměkoule bez pořádných znalostí v oboru, ovšem s o to větším sebevědomím, zatímco ten druhý byl introvert a samouk se skvělým citem pro elektroniku a s nápady na výtečná technická řešení. Zřejmě cítili, že by si mohli navzájem pomoci.
Začalo to podrazem
Wozniaka v té době lákali lidé ze vznikajícího Atari, jenže Woz chtěl zůstat u HP, považoval to místo za mnohem prestižnější. Místo Woze tedy Atari najalo Steva Jobse. Opět je třeba hodně fantazie, abychom toto rozhodnutí pochopili. Proč? Proč se Nolan Bushnell, šéf Atari, rozhodl zaměstnat mladíka sice výřečného, ovšem technicky absolutně nezdatného – a to bylo řečeno ještě hodně mírně.
Tomuto nováčkovi pak zadal za úkol vytvořit videoautomat se hrou Breakout, jejíž princip zná každý, kdo někdy hrál na osmibitech či jednoduchých konzolích. Pomocí pálky a míčku rozbíjíte řady cihliček nad vámi. Dnes se nad tím jen ušklíbneme, ale tehdy šlo o neskutečný hit. Bushnell cítil, že by to mohl být trhák – a přesto vývoj svěřil Jobsovi, který něco takového nemohl nikdy zvládnout.
Byli to víc jen než obchodní partneři... Steve Wozniak a Steve Jobs (foto: Profimedia)
Přímo se vkrádá myšlenka, že už tehdy Bushnell tušil, že si Jobs pozve na výpomoc svého chytrého kamaráda. Aby jej Nolan více povzbudil, nabídl jako bonus sto dolarů za každý ušetřený integrovaný obvod. Stalo se, jak šéf Atari předpokládal. Jobs přivedl Woze a ten se pustil do práce. To ale nebylo vše. Aby to Jobs svému kamarádovi poněkud ztížil, tvrdil mu, že má na vývoj hry jen čtyři dny. Nebyla to pravda, žádné časové omezení neexistovalo, ale Jobs si domluvil dovolenou na jablečné farmě a nechtěl odjezd odkládat.
Nebylo to jediné, v čem nebyl vůči příteli upřímný. Woz předvedl neuvěřitelný výkon a podařilo se mu ušetřit celkem 50 obvodů. Jenže vzhledem k nedostatku času nebyl jeho prototyp funkční – nezobrazoval skóre a neobsahoval mechanismus na vhazování mincí. Kromě toho jej Wozniak nestihl lépe dopracovat pro sériovou výrobu. Ve výsledku tedy jeho prototyp nakonec použit nebyl a Atari vyvinulo Breakout sice méně elegantní, ale funkčnější.
Navzdory tomu Bushnell dodržel svou část dohody a zaplatil Jobsovi pět tisíc dolarů jako odměnu. Jobs ovšem už tak solidní nebyl. Zalhal Wozovi, že jim Atari zaplatilo jen $700, takže jeho podíl činí polovinu. Až mnohem později se Wozniak dozvěděl pravdu. Nadšený z toho pochopitelně nebyl.
Sázka na Apple
O dva roky později se Steve Wozniak zúčastnil schůzky prvního počítačového klubu historie. Toto a další setkání jej inspirovalo k myšlence, že by si mohl nějaký takový mikropočítač postavit sám. Samozřejmě si mohl nějaký koupit, ale byly velice drahé, no a kromě toho, Wozniak byl hacker. Nejvíce ho bavilo stavět si něco sám, ne pracovat s už dokončeným strojem.
Byl tu ovšem problém. Všechny tehdejší mikroprocesory – tedy spíše oba dva použitelné, jak i8080, tak MC6800 – byly příliš drahé. Měl ovšem štěstí, protože na výstavě Wescon uviděl nový a nesmírně levný mikroprocesor – MOS6502. Hned si ho za pětadvacet babek zakoupil a mohl začít experimentovat.
Trvalo mu to téměř celý rok, než měl v dubnu 1976 hotový svůj první počítač. Původně s ním neměl žádné speciální úmysly, chtěl prodávat pouze návod na jeho stavbu. Ale v tom pravém okamžiku zasáhl Steve Jobs. Kdepak návod. Co tak založit firmu a prodávat počítač hotový? Zašel za Paulem Terrellem, který v křemíkovém údolí vlastnil první a jediný počítačový obchod, a ten souhlasil. Ano, koupí od nich 50 sestavených počítačů. Žádné stavebnice, chce je mít pěkně hotové.
Apple 1 z roku 1976. První počítač Steva Wozniaka. Jedná se de facto jen o základní desku s čipy, zde je integrovaná spolu s klávesnicí a magnetofonem do běžného kufříku. Na počítač si jinak fandové stavěly nejčastěji dřevěné obaly (foto: Wikimedia, CC BY-SA 4.0)
Jobs s Wozniakem jednali rychle. Prodali Wozovu kalkulačku, Jobsovo auto a společně s Ronaldem Waynem (co prodal ten, není známo) založili společnost Apple Computer. Wayne se nebezpečné myšlenky rychle polekal a svůj podíl jim odprodal, což asi nelze považovat za nejšťastnější rozhodnutí v jeho životě… Oba zbylí vlastníci si vzali úvěr na dvacet tisíc dolarů a pustili se i s pomocí rodiny do stavby počítačů Apple I. Trvalo jen 10 dní a Jobs dorazil za Terrellem se slíbenou várkou.
Terrell byl v šoku. Čekal hotové smontované počítače, ale ve skutečnosti dostal jen padesátku sestavených základních desek. Případný kupující si musel dodat zdroj, klávesnici a připojit nějaký ten monitor, a v ideálním případě onu desku vsadit i do nějaké skříně.
Do dřevěného obalu zabudovaný Apple 1 (foto: Wikipedia)
Počítač byl ale jinak vyroben šikovně, umožňoval rozšířit kapacitu paměti RAM a později i připojení kazetového magnetofonu pro záznam dat (tehdy neskutečnou rychlostí 1200 baudů). Každopádně ale nešlo o hotový počítač, takže Stevové nedodrželi dohodu. Terrell se přesto slitoval a vyrobenou dávku počítačů zakoupil.
Navzdory legendám, jak byl tento první počítač Applu úspěšný, opak je pravdou. Za dva roky se podařilo udat necelých 180 kusů, což bylo málo i tehdy. Počítač se neprodával, lidé chtěli něco hotového a sestaveného. Začínal se objevovat požadavek mít v paměti ROM zabudovaný Basic na programování, mít počítač rozšiřitelnější, mít... No, Apple I toho mohl mít ještě hodně a neměl. Byl to hezký začátek, ale z obchodního hlediska neúspěch. Jiné tehdejší mikropočítače, třeba takový SOL-20, tuto jablečnou prvotinu po všech stránkách překonávaly.
Kromě tohoto upřesnění o údajném úspěchu je třeba zdůraznit ještě druhou skutečnost. Steve Wozniak nebyl sám, kdo se tehdy pokoušel stavět mikropočítače. Právě naopak, doba této zálibě přála a jen v Kalifornii existovaly snad dvě desítky malých firmiček pokoušejících se prorazit se svými amatérskými stroji. A to se vůbec nebavíme o tehdy zaběhnutých firmách, jako byly Processor Technology či MITS, které už hotové počítače prodávaly po stovkách či tisících.
Znovu a lépe
Apple se těmto gigantům tehdejšího mikropočítačového průmyslu nemohl rovnat. Byl malou garážovou firmičkou s jedním produktem a jeho „technický ředitel“ pracoval na novém stroji. V jednom měl ale Apple obrovské štěstí. Na rozdíl od všech ostatních se mu totiž podařilo najít bohatého investora.
Video - Steve Wozniak o vývoji prvních počítačů Apple:
Vlastně už od dokončení Apple I se Wozniak zabýval myšlenkami na lepší stroj. Měl pocit, že jeho dítě není dokonalé a dalo by se významně vylepšit. V tom se rozhodně nemýlil. Při stavbě svého druhého stroje měl ještě jednu velkou výhodu. Vůbec se neohlížel na případné potřeby budoucích zákazníků. Vlastně si jej stavěl pro sebe. Jeho hlavní myšlenkou bylo vytvořit takový počítač, na němž by si mohl naprogramovat svůj Breakout. Díky tomu se vůbec neohlížel na náklady, což mělo sice z krátkodobého hlediska zásadní problém, ovšem z hlediska dlouhodobého šlo o pravé požehnání.
Apple II měl být založen na stejném mikroprocesoru, ovšem na rozdíl od předchůdce nabízel jednak rozšiřitelnost pomocí osmi rozšiřujících slotů, a kromě toho i grafický výstup. Zatímco v podstatě všechny tehdejší mikropočítače dokázaly zobrazit pouze text, obvykle v rastru 40 znaků na řádek, Applu II patřilo prvenství v grafickém výstupu, a to ještě dokonce v šesti barvách.
Apple II už byl elegantní kompletní počítač v plastovém obalu (foto: Wikipedia)
Je třeba opět zdůraznit, že šlo o prvenství tehdy dost podceňované. Například Chuck Peddle měl pocit, že grafika je zbytečná a nelíbila se mu nectnost Wozniakova řešení, které vedlo k barevným artefaktům. Apple II nabízel kromě tohoto nadstandardu i to, co se pomalu stávalo nutností – Basic v ROM, možnost nahrávání z kazet a připojení k televizi.
Wozniak tušil, že by to mohl být dobrý počítač, jenže ačkoliv se mu podařilo prototyp dokončit, tak absolutně neměl představu, jak ho začít vyrábět a udat na trhu. Ten se začínal rodit a stále příliš neexistovala konkurence, jenže z finančních důvodů prostě nepřicházelo v úvahu, že by on a Jobs dokázali sami dát dohromady dostatečnou sumu alespoň na nákup komponent.
Naštěstí se v pravém okamžiku objevil na scéně Mike Markkula, milionář, kterého Steve Jobs přesvědčil, aby do firmy investoval čtvrt milionu dolarů. Wozniak sám se o Markkulově zásluhách vyjadřoval se zásadním uznáním. Bylo sice hezké mít nadějný prototyp, ale cesta k sériové výrobě byla ještě hodně dlouhá. Díky Markkulovým zkušenostem se ji ale podařilo zrealizovat a v červnu 1977 se na trhu s mikropočítači objevil Apple II.
Počítač drahý, ale s Dics II
Legenda tvrdí, že šlo ihned o obrovský úspěch a celý průmysl si z nové firmy přímo sedl na zadek. Legenda, jak je ostatně u legend poměrně obvyklé, nemluví pravdu. Ve srovnání s tehdejší konkurencí, tedy Commodore PET a TRS-80, hrál Apple třetí housle a prodával svých počítačů řádově méně.
Kromě toho, zatímco jinde si na výrobu postavili linku, Apple utratil většinu peněz za nesmírně drahou formu pro plastový obal a počítače byly montovány na koleně v domácnostech jednotlivých techniků. Párkrát do týdne se za nimi stavila sekretářka s dodávkou, vyzvedla si hotové kusy a dodala komponenty pro další várku.
Apple II představoval to nejdražší na trhu. A nejen to. Jelikož nebyl standardně dodáván s monitorem, potřeboval od regulátora tehdejší domácí elektroniky potvrzení pro možnost k připojení k obyčejnému televizoru. Jenže tehdejší přísné limity vyzařování první mikropočítače nedokázaly splnit. Apple II tedy musel být prodáván pro „průmyslové použití“, čímž šlo tuto podmínku chytře obejít. V neodborné veřejnosti ovšem něco takového vyvolávalo pochybnosti.
Steve Wozniak v muzeu u vystaveného počítače Apple II (zdroj: Flickr, Robert Scoble, CC BY 2.0)
Jenže Apple měl velký potenciál pro růst. Jako první z těch tří zmíněných kompaktních mikropočítačů nabídl možnost připojení disketové jednotky. Disc II představoval vrcholné Wozniakovo dílo, neboť vtipným technickým řešením, výrazným snížením počtu integrovaných obvodů na diskovém řadiči a především softwarovým řízením práce s diskem, se mu podařilo stvořit nejlacinější tehdejší disketovou jednotku. Sice jste si museli koupit celkem drahý počítač, ale další rozšiřování o jednu či více jednotek již stálo mnohem méně, než u konkurence. Sám Woz toto své dílo považoval za svůj největší inženýrský úspěch.
I díky Disc II se v listopadu 1979 objevil pro Apple II program, bez kterého žádný tehdejší manažer nemohl být. Visicalc představoval první tabulkový procesor a znamenal pro Apple II velké vítězství – právě touto klíčovou aplikací totiž porazil veškerou tehdejší konkurenci. Je třeba ovšem přiznat, že autoři Visicalcu nepoužili Apple II proto, že by jim přišel být tím nejlepším či nejprofesionálnějším, ale především proto, že jim byl právě tento počítač zapůjčen budoucím distributorem.
Novodobý Apple už Wozniaka neláká
Steve Wozniak byl stále mladým nesmírně šikovným technikem, ale rychle rostoucí firma Apple mu zkrátka nedávala ty příležitosti, které očekával. Přišli jiní, profesionální inženýři, no a ti dodělali a vyladili to, co Wozniak stvořil. A další z firemních počítačů, Apple III, vymýšlel velký autorský kolektiv, v němž Wozniak neměl šanci prosadit nic ze svých představ.
Kromě toho, Steve Jobs trpěl faktem, že není považován za autora prvního úspěšného firemního počítače, takže byl Apple II pomalu postupně odsouván na vedlejší kolej, ačkoliv stále představoval hlavní zdroj firemních příjmů.
Steve Wozniak se tedy přestal věnovat své práci a spíše si užíval, což se mu stalo osudným. V roce 1981 havaroval se svým letadlem a strávil několik týdnů v bezvědomí. Jakkoliv to asi zní divně, vlastně to pro něj znamenalo osvobození. Najednou viděl důvod, proč se do Applu hned tak nevrátit.
Wozniak je dnes častým hostem různých technologických konferencí (foto: Nichollas Harrison, Wikimedia, CC BY-SA 3.0)
Nakonec se přeci jen nechal přemluvit v roce 1983, především aby podpořil nový projekt Apple IIgs, což byl zcela zásadně přepracovaný počítač, ovšem stále kompatibilní s jeho původním výtvorem. Lze jej považovat za nejvýkonnější osmibitový počítač, ba co víc, za přelomovou generaci na pomezí osmi a šestnácti bitů.
Možná i díky jeho vedení se podařilo vytvořit stroj neskutečně výkonný, jehož schopností se bálo i vedení firmy, neboť v některých ohledech překonával i vlajkovou loď Macintosh. Byl to počítač, který jeho vlastní firma neměla ráda. I proto jej v následujících létech dostatečně nepropagovala, nezdokonalovala, až jej v devadesátých létech tiše opustila.
To byl poslední pokus Steva Wozniaka v pokračování v konstruktérské práci v oblasti mikropočítačů. V roce 1985 byl spolu se Stevem Jobsem oceněn Národní technologickou medailí za svůj přínos v tomto oboru, a o rok později dokončil svá studia, kdysi přerušená.
I dnes se zabývá různými technologiemi v oblasti IT, věnuje se dobročinnosti a dokonce je u Applu i zaměstnán, což se samozřejmě dá chápat spíše jako čestná záležitost. Ačkoliv nikdy nebyl tak všeobecně známý a populární, jako jeho přítel, veřejný zájem se mu zcela nevyhul. Jeho názory na vývoj tohoto oboru uznávané a komentované. Přece jen, málokterý opravdový hacker to dotáhl tak daleko.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium