Robert Noyce: Nejvýznamnější z osmi zrádců

V roce 1957 se zhroutily velkolepé plány Williamu Shockleymu, vynálezci tranzistoru. Vybudoval malou laboratoř, do níž si přivedl ty nejlepší mladé mozky, které dokázal získat. Jenže osm elitních mladých mužů nevydrželo pod jeho vedením ani jeden rok. Rozhodli se odejít a založit konkurenci. Z této rány, způsobené „osmi zrádci“, se Shockley se svou laboratoří už nikdy nevzpamatoval.

Tento článek vyšel na Živě již dříve. Teď jsme jej vytáhli z archivu k příležitosti kulatého výročí. 

Když šéf nefunguje

Ať už o životě pana Shockleyho vyprávějí jeho zapřisáhlí příznivci či naopak odpůrci, v jednom se obě strany naprosto shodnou. Shockley byl sice skvělý vědec, ale naprosto mizerný manažer, který lidem vůbec nerozuměl a na mnohé působil jako tyran. Těžko říci, v jakém byl tehdy psychickém rozpoložení, ale někteří z historiků neváhají mluvit o těžké paranoie či autismu.

Nejprve si vybral nesmírně schopné zaměstnance, aby na jejich schopnosti následně začal žárlit a nedůvěřoval jim. Nechal odposlouchávat telefony a zakázal, aby si navzájem sdělovali výsledky svých výzkumů, což v malé laboratoři o 32 zaměstnancích nejen dost dobře nešlo, ale samozřejmě by to i zdržovalo vývoj. Dokonce jednu dobu požadoval testy na detektoru lži, ovšem to mu neprošlo a byl všemi podřízenými odmítnut.

Manažerskou chybou byl i fakt, že platy v laboratoři měli ti vědci a inženýři stanoveny velkým šéfem dost od boku, takže na stejných pozicích mohli mít kolegové i dvojnásobné rozdíly na výplatní pásce.

William Shockley je uprostřed mezi kolegy Johnem Bardeenem a Walterem Brattainem. Spolu vytvořili tranzistor a všichni tři dostali za objev Nobelovu cenu (zdroj: Wikimedia, volné dílo)

Co však bylo nejhorší, Shockley vůbec nepochopil, jak se má takový kolektiv řídit, což se právě v oblasti San Francisca nemohlo vyplatit. Zde totiž již ve válečných letech přišel David Packard na to, jak řídit kolektiv i jinými metodami, než pustým násilím. Vzhledem k tomu, že jeho kolega William Hewlett se nevyhnul odvodu do armády, zůstal Packard ve firmě sám, obklopený svými ženskými podřízenými.

Packard s překvapením zjistil, že mnohem lépe, než nátlak a stres, zde funguje pozitivní motivace. V padesátých letech se v San Franciscu řídila tímto příkladem již většina firem, a to i v kolektivech mužských. Shockley ale ne.

Osm statečných

Dopadlo to nakonec tak, jak to dopadnout muselo. Osm nejvýznamnějších podřízených se nejprve pokusilo intervenovat za Shockleyho odvolání, no a když to nevyšlo, tak odešli.

Jedním z nich byl Robert Noyce se. Zprvu se zdráhal, nebyl hlavním nespokojencem, Shockley jej měl nejraději a dával to najevo. Nakonec to ale byl právě on, kdo dal pokyn k jednání. Shockley to vzal jako kudlu do zad a nikdy to těm osmi zrádcům neodpustil.

Těch osm se tedy jednoho dne rozhodlo, že v Shockleyho laboratoři skončí. Stalo se to v březnu 1957 na posezení u Vica Grinicha. Všichni byli mladí a měli rodiny, o to hůře se podstupovalo takové zásadní rozhodnutí. Neměli by problém získat práci jinde, ale oni chtěli pracovat jako tým. A to bylo horší. Ještě půlrok se Shockleym vydrželi, doufali, že se situace třeba změní.

Od udělení Nobelovy ceny ale bylo stále těžší a těžší se Shockleym vyjít. V panické úzkosti, že by mu mohl někdo vyfouknout nějaký další objev, tým stále více terorizoval. Požadoval nejen absolutní loajalitu, ale i uvádění svého jména ve všech vědeckých článcích a studiích, které kdokoliv z laboratoře uveřejnil, ať už se na této práci podílel, či ne.

Ten půlrok byl vyplněn hledáním nějaké jiné možnosti uplatnění, nějakého investora, který by jejich výzkum finančně podpořil. Robert Noyce, Gordon Moore, Jay Last, Jean Hoerni, Victor Grinich, Eugene Kleiner, Sheldon Roberts i Julius Blank. Už v této době bylo jasné, kdo z nich je nejlepší. Sice byl ve skupině téměř nemladší, ovšem to nevadilo. Jeho talent a vůdcovské schopnosti byly neoddiskutovatelné. Robert Noyce všechny své kolegy předčil.

Robert Noyce. Ve dvanácti letcem

Noyce se narodil 12. prosince 1927 jako třetí ze synů ctihodného reverenda R. B. Noyceho. Tento vysoce vzdělaný a vážený muž studoval na třech univerzitách, přičemž na Oberlin College se seznámil se svou budoucí ženou Harriet May.

Noyce se tedy mohl pochlubit rodiči s vysokoškolským vzděláním, což v této době bylo nesmírně vzácné. A ještě vzácnější pak ve městě Burlington v Iově, kde přišel na svět. V tom farmářském zapadákově tehdy nikdo nemohl tušit, jak důležitý je ten třetí z potomků pana reverenda.

Od jeho osmi let procestoval se svými rodiči několik maloměst, neboť jeho otec vzhledem k velké krizi nedokázal nikde získat slušné umístnění. Když mu bylo 12, cesta jeho rodiny skončila v městečku jménem Grinnel. Zde dokončil jak základní, tak i střední školu, a to s výtečným prospěchem.

Vynikal v matematice a přírodních vědách, především ve fyzice, která se mu stala koníčkem a kde si zamiloval odvozování vzorců. Miloval experimentování a ve sklepě, v dílně svého otce, si sestavil vlastní rádio, sáňky s vrtulí, kluzák či malou lampičku typu čelovky. „Vyrostl jsem v americkém maloměstě a museli jsme být soběstační. Když se něco rozbilo, museli jsme si to sami opravit,“ vzpomínal později.

Právě díky onomu kluzáku se stal slavný. Sestrojil ho ve svých dvanácti letech a teoreticky – ano, pouze teoreticky – byl natolik veliký, aby unesl člověka. Vyzkoušelo se to nejprve na Noycově nejmladším sedmiletém bratříčkovi, kluzák byl zapřažen za autem, jeden ze starších kamarádů se rozjel...a bratr přežil! To Boba naladilo k velkolepému experimentu – seskočil na kluzáku ze třetího patra. No, letem se to moc nazvat nedalo, šlo spíše o kontrolovaný pád. Ovšem Noyce si tím mezi svými vrstevníky získal nesmazatelnou reputaci.

Prase málem zhatilo elektronickou revoluci

Noyce však nebyl pouze velice zručný a chytrý. Patřil k těm nemnoha jedincům, kterým je dáno nejen po intelektuální, ale i fyzické stránce. Tento pohledný, fyzicky zdatný mladý muž se stal špičkovým závodním potápěčem. Nepatřil ale k oněm frajírkům, které jejich méně nadaní kamarádi nesnáší. Byl nesmírně otevřený a přátelský, vždy vstřícný a usměvavý, všeobecně oblíbený. Vzácná osobnost, která sotva vstoupí do místnosti, tak zaujme. Pozitivně...

Ne, že by se mu ale vyhnuly problémy. Noyce nepatřil k mazánkům. Když nastoupil na univerzitu, dostal se do obrovských problémů. Na jakémsi mejdanu se po několika drincích nabídl, že sežene sele na upečení. Ještě s kamarádem se proplížili na sousední farmu a sele ukradli. Kuchyňskými noži je následně ve sprše sprovodili ze světa a barbecue mohlo začít.

Robert Noyce

Možná, kdyby Noyce nebyl Noycem, tak se věc ututlala. Nicméně tento poctivý mladý muž se druhého ráno zalekl svého morálního poklesku, zašel na onu farmu i s přítelem, přiznal se ke krádeži a nabídl farmáři odškodnění. A to neměl dělat.

Oním farmářem byl totiž jakýsi tvrdohlavý a zjevně poněkud přízemní starosta města, kterého se celá záležitost nějak osobně dotkla. Místo aby vzal celou záležitost s nadhledem, upozornil Noyceho otce, že v zemědělském státě Iowa je krádež domácího zvířete těžký zločin, trestaný rokem odnětí svobody a pokutou tisíce dolarů.

Naštěstí, Noyceho učitel fyziky nechtěl ztratit nadaného studenta, a tak se mu podařilo dojednat kompromis – univerzita zaplatila starostovi prase, Noyce byl na jeden semestr vyloučen a poté mohl pokračovat ve studiu. A díky tomu dnes máme integrované obvody...