Počítačové hry jsou médium jako každé jiné a Česko je jejich významným producentem. Vznikaly už v komunistickém Československu a měly často protirežimní náboj.
Počítačové hry jsou médium jako každé jiné a Česko je jejich významným producentem. Vznikaly už v komunistickém Československu a měly často protirežimní náboj. Dnes se lze hraním her na konzolích živit, hry jako StarCraft 2 nebo League of Legends mají vlastní turnaje se specializovanými komentátory, podobně jako fotbal či hokej. O tom všem vypráví ve velkém rozhovoru pro Jaroslav Švelch, který o počítačových hrách přednáší na Karlově a Masarykově univerzitě.
O počítačových hrách přednášíte na univerzitách v Praze a v Brně. To je strašně zajímavé, ale k čemu je to dobré?
Je to médium, které je čím dál důležitější. Roste jak herní průmysl, tak vyjadřovací možnosti her. Začíná se ukazovat, že počítačová hra je médium jako každé jiné a některé věci dokáže zprostředkovat lépe než jiná média. Mě osobně počítačová hra zajímá hlavně jako společenský fenomén. Zabývám se tím, jaký mají hry dosah, kdo je hraje a proč, jakou kulturu mají herní komunity, a tak dále. Stejně jako je filmová nebo hudební věda, tak je potřeba, aby byl nějaký obor, který dokáže porozumět počítačovým hrám.
Česko-slovenské hry Space Engineers už se prodalo přes milion kopií
O čem studentům přednášíte?
Je to takový úvod do oboru. Bavíme se o historii, což je moje specializace. Bavíme se o vyjadřovacích prostředcích, které mají počítačové hry k dispozici. To jsou samozřejmě audiovizuální prostředky jako třeba text, dialogy, příběh. Ale zároveň tam jsou herní mechaniky a pravidla, která ovládají herní světy, tedy omezení, co všechno hráč ve světě hry může dělat. A jakým způsobem tyto věci skloubit, aby hra člověku něco předala. Dále se učíme hry interpretovat, psát o nich něco, co má hlavu a patu, stejně jako když se rozebírá třeba umělecké dílo. Nakonec se bavíme v společenskovědním kontextu: kdo jsou hráči, jak funguje průmysl, kdo ho ovlivňuje. A jedna přednáška se samozřejmě týká účinků her, protože to je věc, na kterou se lidé pořád ptají. Jestli existuje nějaká relace mezi násilím v počítačových hrách a v reálném životě.
Může být počítačová hra uměním?
Nesnažím se dojít k nějakým jasným závěrům, snažím se spíše zkoumat, proč si lidé myslí, že by mohla být uměním a proč ne. To závisí na tom, jak si člověk definuje umění a kulturu. Já osobně nevidím důvod, proč by hry měly být méně uměním než cokoli v jakémkoli jiném médiu.
Jaroslav Švelch.
Jaká hra má blízko k umění?
Takových her je dost. Některé vznikají s ambicí být uměním, jiné jsou prostě jen dobré hry, které se prosadí a lidé je jako umění oceňují. Hra Journey vyhrála v roce 2012 v několika anketách titul nejlepší hry roku. Její ústřední postava běhá po poušti a něco hledá. Hráč pořádně neví co, neví, kam má dojít, jen cestou dostává zvláštní signály. Spolu s ním kolem běhají další hráči, kteří také něco hledají a navzájem se mohou dorozumívat jen posunky. Celé je to zvláštní metafora pouti a hledání. Je to hodně lyrické, vypadá to krásně. Vzniká tam chvilkové pouto mezi lidmi, kteří se vůbec neznají, pár momentů spolu putují a pak se někde rozejdou.
Připomíná mi to chatovací místnosti v raném stadiu internetu. I tam se potkávali cizí lidé, kteří se zkoušeli bavit.
Tady ale lze komunikovat hodně omezeně, což podporuje mystickou atmosféru hry. Nemohou se bavit. Spíše společně prožívají průchod tím světem.
Co vás k hrám přivedlo? Přišel jste k nim z pozice vědce, nebo jste byl pařan, hráč, gamer?
Hry jsem hrál odmalička. Otec je programátor, hry jsem hrál už v 80. letech. Že hraju hry, je pro mě přirozená součást kulturního života. Až když jsem začal studovat doktorát, začal jsem hry studovat do hloubky. Hraju je i teď, snažím se sledovat, co je nového jak mezi komerčními, tak alternativními hrami.
Jak je tomu v Česku? Vzniká tu hodně komerčních her, jsou tu i ty alternativní?
Zdejší situace je zajímavá. Na to, jak jsme malá země, je tu vývojářů relativně hodně. Co se týče umění, je třeba zmínit hry od brněnského studia Amanita. Jsou vizuálně krásné, navazují na tradici československé animace. Jinak tu ale scéna experimentálních her není moc rozvinutá. Je tu trend dělat hry pro zkušené hráče. Složité simulační hry jako je vojenská simulace ArmA. Zasluhují respekt, jsou to obrovské propracované systémy. Jeden z nejzajímavějších projektů, který za poslední roky vznikl, je DayZ, rozšíření Army. Původně to vzniklo jen jako modifikace hry od jednoho hráče. Vzal hru ArmA a přidal do ní zombies. Stala se z toho taková postapokalyptická hra o přežití, která je ještě navíc online, takže tam lidé hrají proti sobě. Mělo to obrovský úspěch. Odehrávají se tam zajímavé příběhy. Někteří lidé se tam chovají krutě, jiní si pomáhají. Je to trochu sociální inženýrství. Vytvoříš nějaký svět a čekáš, jak se tam lidé budou chovat.
Mafia od Illusion Softworks (později 2K Czech).
Jakou pozici má Česko coby producent počítačových her ve srovnání se světem?
Počítačové hry jsou zřejmě pořád nejvýznamnější současný kulturní export České republiky. Je tu jedno středně velké a několik menších, ale výkonných studií, která vytvářejí řadu celosvětově populárních titulů. Koncern 2K bohužel víceméně zavřel svoji českou pobočku, zodpovědnou za Mafii 2, totéž se stalo české pobočce Disney Interactive. I tak tady zůstávají Bohemia Interactive (tvůrci Army a DayZ), Amanita, Madfinger Games, Warhorse nebo Cinemax. A také SCS Software, tvůrci oceňovaného Euro Truck Simulatoru 2. Zároveň vznikají další nezávislá studia.
Vznikaly v Česku počítačové hry i před rokem 1989?
Naprostá většina her vznikajících za normalizace byla amatérských. Nebyl tu trh se softwarem, takže ti lidé hry nemohli prodávat. Nebyla tu tendence vytvářet propagandistické hry ze strany režimu. Hry vytvářeli mladí lidé, kteří měli čas a počítač a kteří o sobě chtěli dát vědět, pobavit kamarády nebo získat respekt v komunitě ostatních počítačových hráčů. Ne že by lidé neměli co hrát, počítačové hry ze Západu se tu šířily. Byli tu ale lidé, kteří chtěli něco sami dokázat.
Jak ty hry vypadaly?
Vznikalo hodně textovek. Zajímavé je, že lidé v nich často zpracovávali zkušenost z každodenního života. Existovaly hry, které se odehrávaly u někoho doma, což dneska už k vidění není. Hráč třeba musel deaktivovat nastraženou bombu v bytě, který přesně odpovídal bytu autora té hry. Nebo existuje hra, která se jmenuje Pomsta šíleného ataristy, odehrává se v počítačovém klubu někde na Moravě. Někdo nakazí všechny počítače virem a úkolem hlavního hrdiny je zachránit je. Hry se snažily být humorné. A také je zajímavé, že vznikaly hry, které kritizovaly tehdejší režim. Nejstarší, co jsem našel, je z roku 1988. Jmenuje se Přestavba. Je to textovka, ve které má hlavní hrdina za úkol pomocí výbušniny zlikvidovat sochu Lenina v nějakém blíže neurčeném městě. Hra je plná hlášek a narážek parodujících tehdejší ideologické floskule, hlavní hrdina je titulován jako socialistický člověk. Například sílu postava načerpává tím, že čte úvodníky z Rudého práva. Když hru dohrajete, je tam zcela explicitní výzva, abyste se šel účastnit demonstrace proti 20. výročí sovětské okupace.
Dále se dochovala hra Indiana Jones na Václavském náměstí, která zpracovává události z Palachova týdne. Postava Indiana Jonese tehdy byla populární, objevila se v hrách deseti různých autorů. V této hře se Indiana Jones musí se dostat na letiště v Ruzyni a odletět. Hra je to dost brutální. Milicionáři a policisté usilují Jonesovi o život na každém kroku. V jednom momentu hrdina zabije příslušníka sekerou do hlavy. Je to do extrému vyhnaná politická satira. Třetí hra tohoto typu se jmenuje 17. listopadu 1989. Zřejmě byla dokončena dva dni po studentské demonstraci na Národní třídě, která odstartovala Sametovou revoluci. Hlavní hrdina má za úkol natočit zásah policie a předat kazetu se záznamem zahraničním médiím. Překvapilo mě, že programátoři takhle reagovali na to, co se dělo. Těch her se však dochovalo málo a nevíme, kolik lidí je hrálo.
DayZ od Bohemia Interactive.
V různých zemích se hrají hry různě. Třeba v Rusku a zemích bývalého Sovětského svazu se hraje hodně v hernách, v Česku tolik ne. Čím je to dáno?
Říká se tomu herní kultury. Do některých zemí, jako jsou postsovětské země nebo Čína, došel herní průmysl se zpožděním, šířil se divoce a nekontrolovaně. Lidé se naučili hry konzumovat jiným způsobem, než si přály počítačové firmy, tedy aby si každý domů koupil konzoli a na ní hrál originální hry. Lidé někdy nemají peníze na počítač a tak jdou do herny. Začnou se scházet v PC hernách a ta kultura přežívá, i když to už není úplně nutné, má svou setrvačnost. V Česku kvetlo hraní v hernách a na soukromých LAN parties v 90. letech. Pamatuji si, že když se na konci 90. let hrála hra Ultima Online, lidé ji chodili hrát do heren, protože ne každý měl tehdy doma internet. Ale už když začínaly videohry v 70. letech, tak domácí konzole byly velmi drahé a lidé hráli hry v arkádových hernách i v USA. Stáli vedle sebe u automatů, radili si, co ve hře dělat. Byl tam důležitý ten sociální aspekt.
Některé hry se hrají o peníze, jsou lidé, co se hraním, nebo třeba i moderováním zápasů živí. Před pár lety byla v tomto ohledu nejpopulárnější strategie StarCraft. Co letí dnes a kde se nejvíc hraje?
Celkově se hrají závodně především strategie hrané v reálném čase. StarCraft 2 se stále drží a hraje se na turnajích. Dále je třeba zmínit hry DotA a League of Legends, což jsou hry, jež kombinují žánr RPG a real time strategii. DotA byla původně jen speciální mapa, kterou vytvořil jeden hráč v rámci hry WarCraft 3. Spočívala v tom, že nebylo důležité mít armádu, ale skupinu několika hrdinů, který porazí hrdiny soupeře. To se neuvěřitelně ujalo a firmy to pak začaly vyrábět jako oficiální produkt. Na tom principu vzniklo League of Legends a DotA 2. To jsou hry, v nichž se v rámci progamingu točí nejvíce peněz. Hraje se všude, nejvíce asi v Koreji, USA a Skandinávii. Turnaje se hrají i v Česku, ale výhry nejsou příliš vysoké.
Hry se teď trochu přesouvají na mobily. Jak to mění herní svět?
V průběhu minulého desetiletí došlo k určitému obratu, kdy počítačové hry začali hrát i lidé, kteří je do té doby nehráli. Souviselo to s rozvojem různých online her v internetových prohlížečích. Pak přišly hry na mobilech. Ty trendy se ovšem rychle střídají. Před třemi lety se zdálo, že všichni budou hrát hry na Facebooku jako FarmVille, které dnes už lidé skoro nehrají. Rostou nové žánry, obrovský úspěch zaznamenal třeba Minecraft. Je to něco na pomezí počítačové hry a stavebnice Lego. Začalo to jako zábava pro několik nadšenců, a dnes to běžně hrají desetileté děti, firmu od tvůrců nedávno koupil Microsoft za obrovské peníze. Velkým trendem současnosti streaming hraní jako performance. Lidé hrají hry a vysílají to dalším lidem. Služba Twitch umožnila hráčům vysílat, jak hrají a vtipně to komentují. Lidé nahrávají své přehrávky na YouTube a ostatní to sledují. Stává se z toho divácký sport.
Samorost od Amanita Design.
Jaká je životnost počítačových her?
Jsou hry, které se stanou klasikami. Lidé se k nim vracejí, píšou o nich, dělají se jejich remaky. Velmi dlouho se drží třeba World of WarCraft, už to bude přes deset let. V jednu chvíli ho hrálo deset milionů lidí. Dneska už to trochu klesá. Hráči tam mají komunitu a vypiplané postavy, které nechtějí opustit. Hra se také průběžně vyvíjí, vylepšuje se grafika.
Objevila se už počítačová hra, která tu s námi zůstane napořád, jako třeba šachy nebo basketbal?
Teď si parta vtipálků udělala legraci a vytvořila hru, která se jmenuje Šachy 2. Už to, že se tomu smějeme, ukazuje, jakou má ta hra výchozí pozici. Basketbal se nemění, asi i proto, že kolem toho je obrovská mašinérie. Kdyby se třeba jen trochu změnila velikost míče, byl by kolem toho povyk. Na druhou stranu se nedávno změnila velikost pingpongového míčku, takže i tyto staré hry se mění, byť málo. Existují ale i hry, které se hrají kompetitivně už velmi dlouho, i když jsou třeba obskurní. Mezi takové patří třeba Donkey Kong, konzolová hra, která se hraje na automatech. Je tam důležitá autenticita. Musí se hrát na těch starých strojích, všichni musí mít stejné podmínky.
Možná už takové hry existují, jako Arkanoid nebo Tetris.
Je otázka, co je a co už není Tetris. To je skoro ontologická otázka, kterou řeší obor herních studií. Pažitnov a Gerasimov to někde v Rusku v 80. letech naprogramovali, ale od té doby těch verzí bylo tolik a každá se vždy maličko lišila. Základní mechanika je stejná, je ale hodně variací. To by se dalo říci i o sportu. Existuje přece fotbal, pak sálová kopaná, futsal… Co z toho je fotbal? Co je Tetris?
Space Engineers od Keen Software House.
Baví se herní vědci o tom, co hry v lidech mohou rozvíjet a probouzet?
To je velké téma. Po odpovědích na tyto otázky je enormní poptávka veřejnosti. Zkoumá se, co se lidé prostřednictvím her mohou naučit. Z hlediska grantů je tohle třeba jedno z nejvíce podporovaných odvětví. Co se zatím potvrdilo, je, že některé hry rozvíjejí jemnou motoriku, což je docela logické. U chirurgů, kteří hrají počítačové hry, se zjistilo, že mají lepší motorické schopnosti. Jsou tady pokusy učit pomocí počítačových her. O přenosu jiných než motorických dovedností z her do reálného života ale zatím nemáme jasné vědecky podložené důkazy.
Existují některé zakázané hry či hry kontroverzní kvůli spojení s reálným násilím?
Svádět jakýkoli čin na počítačové hry je snadné. To, že by násilné hry v lidech vyvolávaly násilné chování, zatím nebylo vědecky potvrzeno. Existuje i kompenzační hypotéza, že lidé s násilnými sklony si je ventilují pomocí her a pak nejsou násilničtí v životě. Nelze nic paušalizovat. Velkou roli v náchylnosti k násilnému chování hraje i výchova.
Byly nějaké hry zakázány?
To záleží na různých zákonech a opatřeních v různých zemích. V Austrálii nesměly vyjít některé brutální akční hry jako Syndicate z 2011, v Německu není možné v mediální fikci používat nacistickou symboliku, takže pro jejich trh se musejí hry jako Wolfenstein speciálně předělávat. V obou případech je ovšem zakázáno takové hry distribuovat, nikoli vlastnit.
Český Cinemax chce ve světě uspět s hrou pro Nintendo
