IT zakázky spojené se státem mají velice špatnou pověst. Problém přitom není pouze s megalomanskými projekty, ale peníze utíkají i v rámci mnohem menších zakázek. Proč?
Zaletět si párkrát do roka podívat do Silicon Valley může být velice osvěžující. Myšlení spousty Čechů, kteří v tamním technologickém podhoubí podnikají, programují, nebo třeba vytvářejí design aplikací, je totiž často úplně odlišné od tradičního českého pesimismu a škarohlídství. Ze slunné Kalifornie je možné vidět v relativně dobrém světle i tak černou díru na peníze daňových poplatníků, jakou jsou státní IT zakázky.
„Na podivné obohacující se zájmy se lze dívat i tak, že kdyby takováto negativní motivace neexistovala, možná by státní představitelé do žádných IT a e-government projektů nešli a nedocházelo by už vůbec k inovacím,“ vyslovuje poněkud kacířskou myšlenku při obědě v centru San Franciska jeden z mladých českých zástupců tamního startupového ekosystému.
Je to ovšem draze vykoupená ochota k inovacím. A když posloucháte lidi z oboru, moc optimismu ve vás nezůstane. Neschopnost, neochota i korupce provází v českých poměrech i ty nejmenší zakázky, na které není moc vidět.
Zakázkově vyhozené peníze
„U jednoho malého projektu pro stát jsem se setkal s požadavkem na korupci, jehož výše mě šokovala. Čekal jsem řádově nižší desítky procent z celkové částky, nakonec to ale bylo 65 procent,“ líčí své zkušenosti šéf společnosti Devmasters a internetový podnikatel Michal Bláha.
Bláha je jedním z mála lidí, kteří se o pochybných praktikách nebojí mluvit veřejně a pod vlastním jménem. Se státní správou totiž přišel do styku před pár lety a už s ní nechce mít nic společného – tudíž nepotřebuje hájit svoje zájmy.
Pozice českého e-governmentu v mezinárodním srovnání. Zdroj: EGDI
Bláhovy zkušenost z ministerstva zemědělství lze označit za modelový příklad, jenž se v různých obměnách vyskytuje často. Na ministerstvu před několika lety vyhrála zakázku na vývoj softwaru pro vedení zakázek malého rozsahu malá společnost Skill. Byla to regulérní soutěž, které si kvůli relativně malému rozsahu a ceně 1,5 milionu korun nikdo z tradičních velkých dravců nevšímal. Společnost Skill si tehdy u Devmasters Michala Bláhy poptala projektového vývojáře, aby jí s realizací pomohl.
„Kolega za mnou tehdy přišel, že ten projekt je jeden velký zmatek a že z toho máme buď couvnout, nebo si to celé vzít na sebe,“ vzpomíná Bláha. Devmasters tak software nakonec dokončili a se společností Skill se vyrovnali. Jenže potom přišla série příhod, která z celé zakázky udělala velkou frašku.
„Systém byl hotový a předaný za původní cenu 1,5 milionu. Nic jsme na tom nevydělali, protože stát má strašně pomalé rozhodovací procesy a vše se strašně dlouho vleče,“ říká Bláha. To je mimochodem podle něj i zástupců dalších firem z oboru hlavní důvod, proč si dodavatelé státních IT zakázek účtují tak vysoké částky za hodinu práce. Ve výsledku se totiž práce neustále protahují a čeká se na to, jak byrokraté rozhodnou.
Projekt za 1,5 milionu se kvůli změně zadání musel udělat celý znovu.
V případě ministerstva zemědělství a softwaru pro vedení zakázek malého rozsahu se ale Devmasters naskytla šance vydělat – po dokončení aplikace se změnil systém toho, jak vedení malých zakázek dělat. „Systém za 1,5 milionu korun se tak nechal ležet a my udělali ten samý projekt úplně znova,“ kroutí hlavou Michal Bláha. „Po minulých zkušenostech jsme navíc byli nuceni navýšit si cenu za hodinu práce, abychom na projektu netratili.“
Už tak absurdní situaci nakonec nasadili korunu vedoucí různých odborů na ministerstvu zemědělství. Ti si nakonec prosadili, aby se takto složitě vyvíjený software nemusel vůbec používat, takže dodnes leží ladem. Ministerstvo pouze splnilo požadavek vlády, aby systém na vedení zakázek malého rozsahu existoval. Využívat ho, je nikdo nenutí.
Úhlavní nepřítel
Kvůli sérii notoricky známých nepovedených a předražených megaprojektů dává dnes většina politiků od IT zakázek ruce pryč. Mnohé napoví, když si připomeneme, že jedním z největších zastánců elektronizace veřejné správy ve vrcholné politice byl v minulosti exministr vnitra Ivan Langer.
Hlavní příčiny selhání státních IT projektů. Zdroj: ICT Unie
„Ivan e-government hodně prosazoval, dělal to ale po svém. Nejdříve udělal kampaň na CzechPOINT a až pak řešil, jak bude systém fungovat,“ popisuje pro Connect.cz jeden z Langerových bývalých spolupracovníků. „Ivan chtěl především přestřihávat slavnostní pásky,“ připomíná zdroj největší slabinu českých IT zakázek – naprostou nekoncepčnost.
S ministerstvem vnitra a e-governmentem jsou ale spojeny také další zájmy. Politikům se obecně líbí představa dohlížet odsud na Českou poštu, která má ambice stát se dvorním dodavatelem státních informačních technologií. Jak už jsme dříve informovali, právě odštěpný ICT závod České pošty je jedním z hlavních důvodů, proč ČSSD nechtěla prosadit centrální a silnou IT autoritu pro koordinaci digitálních aktivit státu.
„Jedinou možností je silný premiér s mandátem a zájem s IT něco dělat. Jenže takový premiér tu není a v minulosti ani v podstatě nebyl,“ tvrdí europoslanec a vedoucí projektu eStát.cz Edvard Kožušník (ODS).
Nic na tom zjevně nezmění ani Sobotkova vláda, byť podporu informačních a komunikačních technologií zahrnula do svých programových priorit. „V podstatě se pouze čekalo, zda se někdo ozve. Nakonec přišla výzva od zájmových organizací, takže se tam ten bod dal,“ potvrzuje zdroj blízký programovým jednáním.
Přitom řada problémů plyne právě z toho, že si jednotlivé úřady organizují jednotlivé IT zakázky samy a na jejich realizaci pak dohlížejí úředníci, kteří o IT vůbec nic netuší. Výsledkem pak bývají podobné absurdity jako ta na ministerstvu zemědělství. Běžně se schvalují zcela zbytečné projekty, úředníci se chytají do pasti vychytralým dodavatelům, kteří využívají neznalosti a připravují projekty, na kterých mohou pracovat pouze oni a tak dále.
Jedinou možností je silný premiér s mandátem a zájem s IT něco dělat, tvrdí Eduard Kožušník.
„Máme pochybnosti o odbornosti těch, kteří zakázky vyhodnocují. Soukromé firmy provozují bez problémů systémy pro miliony uživatelů s 99procentní dostupností během celého kalendářního roku. Je tedy evidentní, že udělat systém pro pár tisíc úředníků jde, a rozhodně to nemusí stát astronomické částky nebo měsíce práce. A rozhodně k tomu ve většině případů není potřeba tisíce hodin programátorů a technologie za desítky milionů korun,“ konstatuje neformální sdružení Mozky českého internetu.
„Drtivá většina zadávacích listin se příliš omezuje na parametry řešení. Namísto orientace na to, co by mělo být výsledkem, se bohužel klade důraz i na to, jak to udělat. To by mělo být předmětem až hodnocení předložených a výsledných nabídek spolu se zvážením všech pro a proti. Zbytečně se specifikují konkrétní technologické platformy s falešným odůvodněním, že cílem je maximální kompatibilita s již zavedenými systémy. Toho lze přitom často dosáhnout s rozličnými, levnějšími technologiemi, než které jsou požadovány v zadání.“
Organizace chtějí více tlačit na vládu, aby podporovala IT a internet
Pro příklady takového diletantského přístupu úředníků není třeba chodit daleko do historie a stačí se podívat na nedávnou kauzu padajícího registru vozidel, který v sobě kombinuje mnoho běžných jevů. „Stát v tomto případě nevlastní ani zdrojové kódy ani není vlastníkem dat,“ popisuje jeden z vývojářů, kteří se na migraci na nový systém podíleli. „Smlouvy byly tak špatně a pro stát nevýhodně napsané, že jsme od původního dodavatele dostali data v textové podobě bez jakékoliv struktury.“
Migrace dat na nový systém měla původně trvat kolem šesti týdnů, nakonec se ale protáhla na celou dobu vývoje systému. „Import dat jsme v podstatě museli dělat ručně, neexistovaly tam žádné vazby,“ doplňuje zdroj. Špatné měly být i další technické parametry, například pomalé virtuální servery, na kterých systém běžel a pomalý přístup k aplikačnímu rozhraní. Vlivem toho se při větším náporu systém zahltí a nestíhá odbavovat požadavky uživatelů.
Ladění za pochodu
Hlavním kritériem při zadávání státní IT zakázky často není kvalita, technologická otevřenost a podobně, ale především cena. To vyvolává tlak na dodavatele nabízet to nejlacinější řešení. Společně s cenou je hlavním kritériem také včasné dodání, i když se objevuje řada komplikací. I proto se systémy často spouští nedodělané a dolaďují se na naštvaných uživatelích až za pochodu. Silně to připomíná komunistický model, když s velkou pompou otevřeli Prior, aby ho druhý den zase zavřeli a půl roku dodělávali.
Digitální Česko 2.0 vláda nenaplňuje
Stát se v uzavíraných smlouvách s dodavateli sám chytá do pasti v oblasti reklamace a vymahatelnosti sankcí. Zatímco dva soukromé subjekty si takové věci umí ošetřit, ve veřejném sektoru se často ukazuje, že sankce ze smluv jsou prakticky nevymahatelné nebo příliš nízké. V takových případech si dodavatel samozřejmě spočítá, že je pro něj výhodnější riskovat spor a pokutu, než se enormně snažit o dodržení domluvených podmínek.
Dodavatelé si naopak velice často stěžují na naprosto nevyhovující zákon o veřejných zakázkách, který podle jejich slov veškeré procesy výrazně zdržuje. „Zákon o veřejných zakázkách jednoznačně vidíme jako veliký problém. Ti, co ve výběrových řízeních prohráli, se hned začnou odvolávat kvůli každé maličkosti a jen zadání zakázky se neuvěřitelně dlouho vleče,“ tvrdí například Tomáš Řemelka ze společnosti Novell, která se podílí na budování systému CzechPOINT.
Ze střípků se skládá hodně temný obraz. Modernizaci státní správy a tedy dalším a dalším IT zakázkám se přitom nevyhneme. Ale dokud se je úředníci nenaučí zadávat a hlavně hlídat, bude stát – v nejlepším případě – za největší kavku široko daleko. A bude platit kuloární povzdech ministra průmyslu Jana Mládka: „Opravdu nevím, zda má smysl pro ICT smysl něco extra dělat, když se v poslední době v této oblasti předvádí pouze průšvihy a komplikace.“
